Tak jsme se vrátili z Afriky…..
Letěli jsme s Turkish airlines přes Istanbul, kde jsme chtěli využít nabídky letecké společnosti k bezplatné prohlídce města, kterou nabízí svým klientům při čekání na další let. Náš plán byl sice pěkný, ale při zpoždění letadla a obrovské fronty u pasové kontroly, jsme odjezd prohlídkového autobusu nestihli. Najali jsme si proto mikrobus a absolvovali podvečerní prohlídku Istanbulu sami. Řidič s námi projel ty nejznámější místa a tak jsme si mohli alespoň trochu udělat obrázek o městě. Navštívili jsme známý bazar, prošli se okolo nejznámějších mešit i po mostě spojující evropskou a asijskou část města. Na mně udělal Istanbul veliký dojem a bude-li příležitost, rád se tam alespoň na jeden nebo dva dny podívám.
Pak už následoval noční, téměř desetihodinový let do Johannesburgu. Hotelovým taxi jsme odjeli do nedalekého zamluveného pěkného hotýlku, ubytovali se a vrátili na letiště k vypůjčení aut. Vypůjčení proběhlo bez problémů a my mohli vyjet po vlastní ose po levé straně silnice. No, veliký nezvyk. Kruhový objezd doleva, odbočování do levého pruhu, semafory až za křižovatkou, stopky na každé nesvětelné křižovatce – některé ze všech čtyřech stran, nezvyklý odhad šířky vozidla, řazení levou rukou, k tomu ještě nevědět kudy se dostat k cíli – no prostě plné soustředění pro celou posádku vozu.
Na první dva dny – prohlídku Johannesburgu a Pretorie - jsme si raději najali taxi, který s námi ty nejzajímavější místa projel. Zároveň si začínáme užívat léta – 30ti stupňů ve dne a 20ti v noci.
Po dvou dnech jsme se s hlavním městem rozloučili, naložili naše zavazadla, což byl docela tvrdý oříšek, a vyrazili směr Krugerův park. Cesta vedla většinou po dálnici, v trochu jiném pojetí než jsme na dálnice u nás připraveni. Většinou se jezdí jen dvěma pruhy a sem – tam je pruh třetí pro předjetí. Ve větších městečkách vede jako normální silnice středem. Benzinové pumpy jsou zřídka, většinou jen v městečkách. Vše jsme zvládli a k večeru vjeli do parku. Kempovací místa v prvním vybraném kempu byla volná – tak jako pak všude a obavy z problémů se nekonaly. I když v JAR je náš srpen mají už asi „po sezoně“.
Co napsat o Krugerově parku a nepoužívat samé superlativy? V parku jsme strávili pět nocí v různých kempech z nichž jsme vyjížděli za zvířaty po mnoha silničkách a cestách vedoucí křížem-krážem celým parkem. V jiných parcích v Africe se musí za zvířaty jezdit jen s „rangery“ v jejich autech upravených pro turisty. Pravda, oni vědí, kde se která zvěř nejvíce zdržuje a tak je možnost vidět zvířat v krátkém čase co nejvíce. Zde se musí spoléhat na náhodu, že zvířata někde u cesty zrovna uvidíte. Ale protože je zde zvířat hodně, vždy vás ta náhoda potká. Jsou zde vyznačená napajedla, kde se zvěř schází, u vchodu je tabule, kde návštěvníci vyznačují kde které ze zvířat viděli takže jen tak úplně náhodně nejezdíte. Je úžasné vidět přes cestu přecházet nosorožce, slony se slůňaty, okolo se pasoucí žirafy, zebry, stáda impal a i lva někdy uvidíte. Kamery a foťáky jsou neustále v pohotovosti, jen se s nimi nesmíte vyklánět z okének auta, ani vystrkovat ruce, což mě stálo pokutu 1000Kč, když zrovna okolo jela jedna neoblomná policistka. Někde jsou u napajedla udělány takové dlouhé posedy a můžete zde celý den sledovat jak se stáda zvířat, které se přišly napít, vyměňují. Kempy jsou zde špičkově vybavené, stejně jako jinde v JAR. Žádná rozbitá zrcadla, ulomené kličky či záchodová prkénka. Prostě, pobyt v parku byl bezkonkurenční a není možno na něj zapomenout.
Cestou z parku jsme zastavili na příjemném místě v údolí Limpopa, místě teplých minerálních pramenů – n.p. Tshipise. Koupání, pivíčko, opalování – pohoda.
Další zastávkou se stal „Blyde river Canon“, jeden z nejhlubších kaňonů na světě. Za dva dny zde strávených, jsme objeli mnoho vyhlídek do kaňonu i do okolí, uskutečnili turistický výlet podél řeky a shlédli několik vodopádů. Počasí se od našeho příjezdu nezměnilo, stále teplo a slunečno, nemáme si na co stěžovat.
Po dnech strávených v severní části JAR následoval první delší přejezd, asi 650 km, do Dračích hor, nacházejících se asi uprostřed státu, na hranicích s Lesothem. Cestou několikrát stavíme na zajímavých místech a k večeru, když se blížíme k horám, začíná pršet. Kemp zde je vyloženě horský, jen s nejnutnějším vybavením a nám se nechce v dešti stany stavět. V podhorském rezortu si proto najímáme chatky – no spíše malé domky – kde se déšť lépe snáší. Druhý den už neprší, ale je stále zataženo. Jedeme do hor, jejichž vrcholky jsou zahaleny mraky a na trek se vydáváme k dvěma zdejším vodopádům v údolí. Opět přespáváme v chatkách a uvažujeme o tom, nepřejíždět zítra na další plánované místo v horách a zůstat zde i třetí noc. Ráno jsou hory odhalené a my se rozdělujeme na dvě skupiny. Jedna jede do n.p. „Golden gate highlands“ a my znovu vyrážíme do Dračích hor. Válí se zde mlhy, ale pokusíme štěstí nahoře. Nakonec to vyšlo. Mlha se stáhla do údolí a vrcholky se nám odhalily. Zajímavé hory. Jsou zelené až na vrcholky, i když ty nejvyšší – v dálce v Lesothu- asi tak zelené nebudou.
Z hor odjíždíme až na východní pobřeží, kde byl plánovaný jeden den relaxace. K dispozici zde máme zamluvený celý dům s dvěma apartmány kousek za městem. Nebe je opět bez mráčku a tak ráno vycházíme na pláž. Pro mě strašné. Koupání v moři mě neláká a v okolí není kousek stínu. Ještě že je nedaleko kiosek se slunečníky, ale bez piva. (S alkoholem je to v celé JAR trochu problém. Prodává se jen ve vybraných obchodech a také jen v málokteré restauraci vám ho dají k obědu či k večeři. Nesmí se pít nikde na veřejnosti – jedině zabalené do pytlíku. Ale vyrovnali jsme se i s tím.) Na pláži se smí koupat jen ve vyhrazených s výšky hlídaných zónách neboť je zde nebezpečí žraloků. Po vykoupání „mořechtivých“, které žádný žralok nesežral ani neokousal, následovala dlouhá procházka po pláži v pražícím slunci do centra městské pláže. Musím, ale uznat, že to tam bylo pěkné. Ještě že na večeři jsme byli v klimatizované restauraci i když zase bez piva.
Ráno vstáváme velmi brzo – čeká nás nejdelší plánovaný přejezd – 900 km, do dalšího parku, Addo. Většina cesty vede vesničkami černých obyvatel, kteří sem byli za apartheidu vystěhováni. Pochází odtud i Nelson Mandela. Domky – většinou jejich typické „rondely“ – jsou roztroušeny po okolních stráních a asi by bylo zajímavé je navštívit. Ale všichni (rozuměj bílí) před jakýmkoli zastavením zde, varují. Tak jsme to neudělali ani my. Kemp v Addo se nám moc nelíbil, my byli rozmlsaní chatkami a tak ve vesničce před parkem opět najímáme dva domky k přespání. Druhý den se vlastním autem projíždíme po parku, kde pozorujeme a fotíme zvířata. Je zde hodně slonů, jimiž je n.p.Addo vyhlášený. Také hezký park, ale Krůgrově parku se nevyrovná.
Další zastavení bylo plánováno v n.p. „Tsitsikamma“. Silnice vede krásnými přírodními sceneriemi, a je příznačně nazvaná „Garden road“. Střídají se zde skály, kopce i hluboká údolí překlenuté krásnými oblouky mostů. Jsou zde světově známé několikadenní treky – některé extrémně těžké. Po tom netoužíme a tak jsme zastavili jen u těch krásných mostů, pokochali se jimi i hlubokými kaňony, které překlenují. Obloha se tady zatáhla a začalo drobně pršet. Opět se dělíme, část zůstává dle plánu, jde na krátký trek a přespává, druhá část pokračuje až do města „Mossel bay“. Opět v chatce přespíme, ráno navštívíme místní muzeum věnovaném mořeplavci Bartolomeu Diaz, a spěcháme na mys L´Agulhas – kde se stýká Indický oceán s Atlantikem. V kempu ve větru stavíme – asi už naposled – stany, jdeme na vlastní mys, grilujeme a ve větru za svitu majáku usínáme. (K těm chatkám – někdy je přespání v ní levnější než ve vlastním stanu, někdy jsme chatku volili kvůli počasí a pohodlí.)
Ráno odjíždíme na poslední úsek cesty – do Cape townu. Zpříjemníme si cestu přes známe vinice a spojíme s ochutnávkou vína v jedné z mnoha výroben. Pak už je tady Cape town. Vjíždíme do něj k večeru za největšího provozu a než dopopojíždíme k zamluvenému domku chytneme hodinové zpoždění. Bytná se nezlobí a tak je vše OK. Domek je krásný, v zahradě na okraji města, jen počet postelí nějak neodpovídal inzerovanému množství. Vše se brzy vyřešilo a tak se těšíme na čtyři dny, které zde pobudeme. Slunce jen prosvítá, ale předpověď počasí slibuje zlepšení.
První den odjíždíme na „Mys dobré naděje“ a zastavíme se na procházku v kolonii tučňáků. Počasí se opravdu vylepšilo vylézá sluníčko a tak doufáme, že uvidíme pověstnou Stolovou horu bez mraků. Nezbytná fotografie na mysu i u majáku, pokochání mořem i plážemi a návrat do domečku.
Další den jedeme do města a kupujeme dvoudenní lístek na vyhlídkový autobus. Má několik okruhů a je možné na kterékoli jeho zastávce vystoupit a do dalších busů zase nastoupit. Objíždí celou Stolovou horu, projíždí městečky, jede okolo zálivů a krásných pláží. Nádhera. Opět fotíme jako diví. No a počasí – azuro. Čistá stolová hora i známá Lví hlava. Vystupujeme na nábřeží na oběd, pozorujeme a fotíme se s lachtany. Ještě návštěva nábřežní promenády Waterfront a projížďka lodičkou po zálivu.
Na třetí den jsme si nechali Stolovou horu. Nebe i ona opět bez mráčku - tak hurá na ní. Ale ouha – lanovka, prý kvůli větru, nejezdí. Co naplat, vydáváme se na vrchol pěšky. Alespoň se protáhneme. Sluníčko pálí a tak těch cca 700 výš. m nebude nic moc. Nakonec jsme za necelé dvě hodinky nahoře a kocháme se nádhernými výhledy na město i na moře z druhé strany hory. Vítr zde pofukuje, ale nic extrémního. Obejdeme okružní cestu s mnoha vyhlídkami, fotíme a náležitě si výhledy vychutnáváme. Dolů scházíme snadnější cestou, ale i tak kolínka bolí. Když se vrátíme k lanovce zjišťujeme, že začala jezdit. K naší spokojenosti nejezdila dlouho a lidé kteří vyjeli museli alespoň dolů po svých. Jízlivost – co ?
Poslední den je odpočinkový. Autem do „Hout bay“ na rybu s hranolky a pak na nejlepší zdejší pláž v „Clinton bay“. Sluníčko svítí jako divé, opalování – nádhera. Pro mne samozřejmě pod deštníčkem. Hezký závěrečný den.
Ráno končíme. Zabalíme, naložíme naše zavazadla do aut – a na letiště. Vracení aut bez problémů a pak už jen na letadlo. Jedenáctihodinový let do Istanbulu – a tady prší, no vlastně leje. Nabízenou prohlídku města jsme sice absolvovali, ale nic moc neviděli. Ještě že máme v paměti návštěvu při cestě tam. Poslední let - a už je tady Praha s těmi největšími letošními mrazy. Ale jsme doma.
Najezdili jsme po JAR přes 5000 km, hodně času jsme strávili za volantem, ale zároveň také viděli mnoho a mnoho zajímavých a krásných věcí. Jsem spokojený, že náš výlet proběhl bez problémů, komplikací a v pohodě. To je samozřejmě můj názor, ostatních se musíte zeptat. Rád budu na cestu do Afriky vzpomínat.
Tak to viděl Petr.
