Tak jsme tedy vyrazili na Sibiř. Pohoří Altaj je k turistice jako dělané s úžasným výhledem na jeho nejvyšší vrchol – Bělucha 4506 m.
Sehnání víz a vstupní povolení do pohraniční oblasti je na dlouhé vyprávění, ale nakonec se nám to podařilo díky známé z Novosibirska. Vylétáme přes Moskvu do Barnaul, kde jsme si nechali dva dny na vyřízení potřebných náležitostí. Sehnat lístky na autobus o kterém jsme věděli, že jezdí, koupit plynové bombičky - kupodivu je mají i v Rusku - a něco jídla na cestu.
Nakonec se vše podařilo během prvního dne a tak jsme druhý den pocourali po obou městech, protože jsem bydleli v asi 12km vzdáleném Novoaltajsku. Spojení tady mají výborné za hodně malý peníz a hotýlek úplně nový- opravdu pěkný. Vybrali jsme autobus jedoucí přes den, abychom něco cestou viděli a ráno vyjeli na 13ti hodinovou cestu. Autobus nebyl nejhorší, ale zato cesty- dáli se některým částem tak říkat - byly strašné. Nakonec jsme za tmy po téměř 16 hodinové cestě vystoupili v městečku Usť-koksa, kde jsem si den předem zamluvili ubytování. Hotýlek byl, jak jsme z mapy nastudovali, za řekou v lese, ale hledejte ho po tmě a s 20kg batohem na zádech. I to se nám asi po hodině bloudění podařilo. Nejzáživnější byla cesta po lanové lávce přes řeku. Most se celý kýval, sem tam chybělo prkno pod nohama a s lávky se slézalo o dřevěném žebříku. Hrúúza – ještě že byla tma. Ubytování bylo opět pěkné a tak moderní, že se nám nepodařilo ani pustit vodu ve sprše a museli zavolat pomoc.
K výchozímu bodu – osady Tyungur - nám chybělo asi ještě 60 km což jsme řešili taxi, který pro nás přijel až do hotýlku a nebyl drahý. V poledne dalšího dne přecházíme most přes řeku Katuň a stěmi kredenci na zádech se vydáváme už pěšky údolím řeky Kučerla ke Kučerlinskému jezeru. Zjištujeme, že to není tak opuštěný kraj a že i zde se rozrůstá turismus - alespoň nebudeme sami. Hned to první odpoledne jsem ušli asi 10 km po celkem pěkné pěšině jdoucí lesy a lukami. Stanuje se zde dobře, místa se vždy najdou a vodních přítoků je hodně. Druhý den už to bylo s pěšinou horší, místy šla až k vodě, místy šplhala přes skály na břehu a hlavně se utápěla v bahně. Vody v řece teče teď hodně, takže často jsme si přes skály a stráně hledali cestu sami, když řeka pěšinu zatopila. Jezdí se tady na koních, kteří bahno ještě rozšlapou, nemluvě o vývratech a spadlých stromech, které je nutno přelézat. Ten den jsme byli spokojeni za ušlých 15 km a rádi jsem shodili naše almary ze zad. Třetí den jsme už chtěli dojít k jezeru. Mělo zbývat dalších 15 km, ale cesta se ještě zhoršila, bahno, bahno, voda, vývraty - no strašné! Míjíme křižovatku pěšin, kudy bychom chtěli za pár dní přecházet přes hřeben do druhého údolí. Potkáváme chlápka, který říká, že tudy sice šel dolů, ale směrem nahoru to považuje za neprůchodné, další dvojice kterou potkváme se tudy jít chystá. Tak uvidíme za pár dní. Měla by existovat ještě jedna cesta přes hřeben od jezera, ale o té se moc nemluví. Asi není jednoduchá. Nakonec naší cesty k jezeru stoupáme a stoupáme a výstup stále nekončí. Pak konečně vrchol, les se rozestupuje a pod námi se objevuje v údolí mezi zalesněnými stráněmi nádherné Kučerlinské jezero. Krásný pohled po tak strastiplné cestě. Sestupujeme , stany stavíme hned na kraji jezera a těšíme se na pár odpočinkových dní. První den jdu po jedné straně jezera až na jeho konec. Přelézám polomy kamenné splazy s obrovskými balvany, chytám balanc na kládách přes přítoky a po 4 hodinách jsem na konci jezera. Pak totéž nazpět a sotva se stačím umýt a uvařit večeři. Druhý den si nekladu už žádné cíle. Přejdu na druhý břeh a udělám 2 hodinovou procházku. Vyperu propocené oblečení a zbytek dne trávím na sluníčku. To mně připomíná, že jsem se ještě nezmínil o sibiřském počasí. No, prší vlastně každý den, jen zatím to bylo vždy ve vhodnou dobu – v noci nebo brzy ráno. Někdy také přes den, ale vždycky bylo kde se pod stromy schovat. Tak uvidíme jak to bude dál. Také zjištujeme, že dvojice která se pokoušela o přechod hřebene se musela vrátit a vydala se po oné cestě od jezera. Pěšina se zdá docela zřetelná , tak to zítra zkusíme také. Už se těším zase na tu almaru na zádech.
Tak jsme přešli hřeben a jsme v druhém dolí u jezera Akkem. Vyšli jsme poměrně brzy, protože nás čekala cesta až do kempu pod sedlo. Nejprve jsme opravdu stoupali, ale pak se to otočilo a cesta začala klesat. Až jsem si myslel že jdeme špatně. Kolem poledne jsem potkali nějaké lidi, který šli opačným směrem a tak jsme se dozvěděli, že jdeme přeci jenom dobře. Pak už jsme jen stoupali a stoupali. V hezkém lesíku nad potokem jsme se utábořili a těšili se že máme nejhorší za sebou. Ale chyba lávky. Z kempu nás ještě druhý den čekalo 1000 výškových metrů a pak totéž sestoupit. V sedle už se nám zjevila Bělucha – nejvyšší kopec Altaje. Počasí přálo, od rána bylo hezky, až po poledni se začaly objevovat mraky. K jezeru jsme přišli dosti vyřízení. Postavili jsme stany, museli se zaregistrovat (ještě že povolení máme) najedli se, umyli a začalo pršet. Pršelo celou noc. Ráno sice přestalo, ale obloha byla v mracích a nad jezerem mlhový opar. Udělali jsme si výlet do sousední doliny ke krásným jezerům. Bylo to zase 500m nahoru a dolu, ale nelitujeme. Jen sluníčko mohlo svítit. Krátce jsme i zmokli. Dostali jsme informaci, že v meteostanici na kraji jezera místní paní dělá výborné placky - něco jako langoše. Tak jsme si pro ně zašli. Byly opravdu dobré a máme přijít zas. Hezké zpestření našeho jednotvárného jídelníčku. Další den ráno opět prší. Naštěstí přestává a my se vydáváme do jiného údolí k „jezeru duchů“. Na moréně pod Běluchou objevujeme krásný pravoslavný kostelík. Odtud má vésti cesta k jezerům. Cestu jsme nenašli a tak se vydáváme vzhůru po stráních a balvanech – strašné! Nakonec cestu nacházíme i krásné jezero mezi skalami. Zpět už nebloudíme. Večer ustupují i mraky a nám se objevuje Bělucha ještě osvícená sluncem, krásný závěr dne. Ráno sice začalo sluníčkem, ale pak se zatáhlo a sluníčko vykukovalo jen sporadicky. Zbývalo nám navštívit ještě údolí říčky Jerlu, kam jsme hned ráno vyrazili. Hledali jsme inzerovaný most, který spočíval ve 2 kládách přes řeku, no alespoň to. Brodit bych tu divokou řeku nechtěl. Údolí pěkné, plné krásných květů. Zdatní jedinci si vylezli až na stráň nad údolí. Nazpět zvolili někteří přívoz a já se vracel stejnou cestou. Zmokli jsme všichni. Ještě že ten největší liják přišel když už jsme byli ve stanech.
Tím jsme vyčerpali možnosti v okolí jezera a budeme sestupovat. Původní plán návratu přes hřebeny pouze podle mapy nám tady všichni rozmlouvali. Tak jsme tedy uznali, že jít jen tak neznámým terénem s těmi almarami na zádech a ještě v našem věku není zrovna to pravé.
Půjdeme tedy stezkou okolo říčky Akkem k našemu výchozímu bodu- osadě Tyungur. Stejně toho máme dost. Sestupujeme. Nikdo si nedovede představit v jakých podmínkách. Skoro každou noc prší a tím se každá pěšina stává bahništěm, kterým se doslova probíjíme. To trvá celých pět dní. Strašné! Kdyby jen bahno, ještě popadané stromy menší či větší kameny které kloužou a samozřejmě nezbytná almara na zádech. Cestou si upravuji slova písničky : „Nechci nikdy vidět, nechci nikdy slyšet Altajský kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj“.
No co. To holt je ta Sibiř. Konečně jsem jí trochu okusil. Mistní nás nazvali „bolšije moloďci“, tak mi to alespoň zvýšilo sebevědomí. Zážitky přeci nemusí být krásné, hlavně že jsou silné.
Jednu noc trávíme v kempu v Tyunguru a pak už taxi do Ust-koksy a nočním autobusem do Barnaul. Cesta tentokrát trvala jen necelých 13 hodin, taxi do hotýlku, dlouho očekávaná sprcha a konečně pořádné jídlo v místní „steakárně“. Brzy ráno odjezd na letiště , Moskva a v poledne již přisáváme v Praze. Já sice bez batohu, ale ten přiletěl za pár hodin za mnou.
A ještě hodnocení:
Cestování s batohem na zádech po Sibiři rozhodně není pro slabé nátury. Vše, včetně jídla na celou dobu pobytu, si nesete na zádech a tím naroste váha. Cesty stezky a pěšiny jsou neznačené a neudržované. Často zde prší ( nám počasí přálo, pršelo sice téměř každý den ale jen v noci či jsme byli blízko vhodného úkrytu) a tím se hlinitý podklad nění na bahno, kterým celý den kloužete a zapadáte do něj někdy až po kolena.
Na druhé straně je tady krásná a nevídaná příroda. Nádherné březové a modřínové lesy kde průměry některých stromů dosahují až 1m. Rozsáhlé louky a stráně s tisíci rozmanitých rostlin, které se také jen málokde vidí. A samozřejmě úchvatné hory a kopce v čele s nezapomenutelnou Běluchou.
Těžko se sem budu někdy vracet, ale jsem rád, že jsem tady někdy byl, vše viděl a prožil. Také jsem poznal, že do starého železa ještě nepatřím.
Zdraví vás Petr